Ještě před rokem by málokdo řekl, že se z obyčejného koníčku stane silný osobní projekt, který si začne budovat vlastní publikum. Kanál „Holka z paneláku“ ale není jen o hledání kovů v zemi. Je to příběh o úniku z města, o tichu přírody a o zvláštním napětí, které přichází s každým signálem detektoru. O tom, jak vznikal její kanál, co všechno obnáší detektoring a jak se učí tvořit obsah úplně od nuly, jsme si povídali s jeho autorkou.
Váš kanál působí velmi autenticky a klidně, skoro až terapeuticky. Člověk má při sledování pocit, že se na chvíli zastavil čas. Přitom za tím stojí roky zkušeností v terénu. Pojďme se vrátit úplně na začátek. Jak jste se vlastně poprvé dostala k detektoringu? Byl to impuls, náhoda, nebo Vás k tomu někdo přivedl?
Od dětství jsem se ráda s kamarády toulala přírodou jen tak. Běhali jsme po polích, občas něco okem našli a rádi nosili učiteli do hodin dějepisu za jedno malé plusko v Žk.
S přibývajícím věkem jsem si znovu vybavila pocity z dětství – ticho, napětí i zvědavost. Začalo mi to chybět.
V dospělosti, když jsem byla často vyčerpaná z lidí, jsem našla útočiště v přírodě a samotě, kam jsem ráda utíkala. Před sedmi lety jsem si proto pořídila svůj první detektor, tehdy ještě z druhé ruky. A tím to všechno začalo…
Pamatujete si svůj úplně první nález? Co to bylo a jaký jste z něj měla pocit? A kdy jste si uvědomila, že tohle nebude jen krátkodobý koníček, ale něco, čemu se chcete věnovat dlouhodobě?
Vzpomínám si, že jsem do jedné FB skupiny o detektorech kovů umístila svůj inzerát s dotazem, jestli by mě někdo nezasvětil a nevzal s sebou na hledačku, že si chci zkusit zahledat detektorem, ale bohužel nikdo mě nikam nevzal, naopak. Stala jsem se jen potravou pro hejty a trapné poznámky. To mě natolik odradilo, že jsem se rozhodla, koupit si detektor sama bez rad ostatních a prostě to zkusit.
První nález si už úplně nepamatuji jen vím, že jsem zkoušela napřed sama něco najít a nevěděla jsem o tom nic, ani jak nastavit detektor. Jednoduchost nastavení analogického detektoru mi však vše usnadnila. Nebylo to tak složité… Dnes mám už svůj 4. detektor kovu a vše zvyk.
Detektoringu se již věnujete osm let. Co Vás u něj drželo tak dlouho? Změnil se za tu dobu Váš přístup k hledání, nálezům nebo samotnému vnímání historie?
Je to tak, skoro 8. let. Ty výpravy mě prostě baví doposud i když se mi už stalo, že jsem si z výpravy vůbec nic nepřinesla 😀 Pořád zůstává dobrý pocit z pohybu v přírodě, občas potěšení v podobě zvířátek, které zahlédnu. Prostě si tím čistím hlavu a je to koníček, ke kterému nikoho nepotřebuji.
YouTube kanál jste ale založila teprve před rokem. Co byl ten moment, kdy jste si řekla, že chcete své výpravy začít sdílet i s ostatními?
Nebyla jsem si vůbec jistá, ale ráda jsem sledovala Youtube kanály známých kolegů hledačů a jeden mě na tuto myšlenku přivedl, když mi odepsal pod své video na komentář, abych také něco natočila. Ta myšlenka začala hlodat v hlavě, ale nevěděla jsem vůbec jak na to!
Proč jste zvolila název „Holka z paneláku“? Má v sobě nějaký hlubší význam nebo symboliku?
Ten název mě prostě vystihuje. Jsem holka z vesnice, kde jsem žila od narození a pak se prostě musela stěhovat do města. Se synem jsem se přestěhovala do bytovky před asi 15 lety. Život ve městě je prostě pro ženu s dítětem jednodušší.
Začátky na YouTube bývají často náročné. Jaké to bylo u Vás?
Nejsem technický typ. Neuměla jsem vůbec nic, i u přetáhnutí fotek a videí z mobilu, kamery do PC byl problém. O programu na úpravu videí jsem proseděla a protrápila se spoustou hodin. A tak se pomalu učím za pochodu doposud. Je to prostě vývoj.
Vše, co umím, mě naučil můj syn. Je to o tom mít svatou trpělivost a to na obou stranách. Opak mě-mladý a technicky nadaný, obor IT vystudovaný! Asi to pojal i jako výzvu, naučit mámu točit videa na Youtube.
Co bylo nejtěžší – technická stránka, práce s kamerou, střih, nebo spíš překonání vlastní nejistoty?
Ta vlastní nejistota je to, co je prostě jako první, co si člověk uvědomí, že když nahraje do sociálních sítí něco, už to tam navždy zůstane. A technická stránka taky. Takže všechno 😀
Učila jste se všechno sama, nebo Vám někdo pomohl?
Bez syna by to nešlo. Nebylo by vůbec nic, nic jsem neuměla. Baví mně převážně hledat a objevovat místa a věci v terénu, ne sedět u počítače. První videa mně jen opravoval chyby a několikrát jsem je předělávala. Možná, že muži na tu technickou stránku mají větší vlohy, vždyť kolik videí točí muži a kolik ženy? I v tom to jde znát!
Vaše videa nejsou jen o nálezech, ale hodně o atmosféře. Je tam klid, ticho, příroda a zvláštní napětí z objevování. Byl to záměr od začátku, nebo se tenhle styl vyvinul postupně?
Já doufám, že si každý vybere to svoje a bude mít zase důvod, proč se příště vrátit a zase se podívat. Je těžké přijít s novým nápadem, když všude už je všeho plno vymyšleného. I když můj kanál nebuduji dlouho už teď vidím, že každá odchylka od hledání detektorem kovu či magnetem je docela ouvej. Divák to nemá moc rád. Trochu mě mrzí, že hudba, kterou s videi vytvořím nemá tolik sledovanosti, jako jen ty hledací videa. Ale občas si nemohu pomoct a také bych ráda trochu z hudby přes AI i cestování do svého kanálu přidala.
Jak vypadá Vaše typická výprava?
Nabalím si věčně připravený batoh s detektorem a dohledávačkou, pitím, kapesníčky, někdy něco na zub a v autě pak vozím vždy připravené boty na přezutí na venkovní hledačku. Taky mám na stálo v autě odhazovák na nepěkné nálezy a dva rýčky. Z auta už to ani nevydělávám. Jen detektory-ty jsou drahé, ty v autě nenechávám.
Plánujete si lokality dopředu, nebo jdete spíš intuitivně? A co všechno musí proběhnout, než se z jedné výpravy stane hotové video?
Lokality si někdy plánuji, koukám na to, kudy vedly cesty dle mapy z 19. století a někdy zase vůbec ne. Prostě když musím nutně ven, nic nehledám a jedu, když se mi zdá, že bych se tam ještě chtěla vrátit a z terénu vyčtu, kde si myslím byl pohyb lidí z té doby, i dle nálezů, vracím se tam a už se dívám i na tu mapu. Takže někdy to plánuji a jindy jdu spontánně. V lese, kde je méně nálezů většinou ty cesty hledám.
Kolik času Vám zabere vytvoření jednoho videa od natáčení až po publikování?
Hledáním v terénu jsem tak průměrně na 3,5 hodinách za den, ale je to různé. Někdy, když naznám, že mám málo materiálu spojím dvě i tři hledačky a udělám třeba střih z jednoho pole. Stříhání a tvorba trvá určitě déle, při běžném videu do 10 minut. Řekla bych, kolem 6 hodin u PC.
Co je pro Vás v celém procesu nejnáročnější?
Určitě ta technická stránka a jak to video udělat zajímavé, protože propady – chvilky ticha nebo špatný zvuk, obraz-což se stává při točení v terénu, se prostě stává, že divák pak neudrží pozornost a odchází jinam, přeskakuje.
Detektoring je pro mnoho lidí jen koníček, ale u Vás působí jako něco mnohem hlubšího. Co pro Vás osobně znamená? Je to spíš relax, dobrodružství, nebo forma útěku od reality?
Je to relax, ale ne takový ten gaučový. Spíš takový ten, když zmizím z ruchu kolem mě uteču od telefonu, pc, starostí. Fyzicky se nadřu, ale odměnou mám hlavu úplně čistou. Láká mě to dobrodružství a nálezy.
Pro mě je to moment, kdy se Holka z paneláku na chvíli ztratí… aby se pak vrátila o něco víc „živá“.
Zažila jste při hledání moment, který Vám opravdu utkvěl v paměti? Něco, co Vás překvapilo, dojalo nebo změnilo Váš pohled na to, co děláte?
Určitě nálezy, při kterých jsem musela volat Pčr, jelikož se jednalo o nebezpečný nález z války.
To zažít nechcete, ale stává se to. Tady jde o to, že při banální věci, jako je nějaký pěkný předmět najít a vykopat můžete zažít opravdové nebezpečí. Taky se mi stalo, že jsem šla sama na pole a jel po polní cestě nějaký cyklista, starý pán tak 70 let. Zastavil a velmi přátelsky se dal do řeči a jak mi přeje najít něco pěkného. Někdy jsou výpravy, kdy nevíte, co zažijete a co se stane při tom nic neplánujete. Na co nerada vzpomínám bylo, za zády divoké prase u lesa na lesní mýtině, asi poprvé jsem utíkala a měla strach…
Vše má své kouzlo a můžete prožít cokoli od nepříjemných věcí až po ty opravdu krásné, na které vzpomínáte. Primárně jdu ale za zážitky z hledání artefaktů a objevování jejich historie a kdo je asi nosil. Líbí se mi ta představa, ten příběh, co mi běží v hlavě.
Každý nález v sobě nese příběh. Snažíte se tyto příběhy dál dohledávat a zasazovat do historického kontextu? Jak moc Vás baví právě ta „detektivní“ část po samotném nálezu?
Baví. Například nedávno jsem našla prstýnek s modrým očkem a hned mi běželo hlavou, která holka ho tu před cca sto lety asi ztratila a proč. Byl to takový, jak se říká pouťový prstýnek, co milý koupil své dívce z pouti. Z běžného kovu ne drahý, ale vypovídal o jeho citu k dívce. Já ho našla. Jak se tam dostal, proč ho ztratila, vyhodila? Kdo ví…
Takové věci už nejdou dohledat, ale některé se snažím alespoň pro diváky a sebe líp určit a přibližně datovat.
Jak reagují diváci na Vaše videa? Překvapilo Vás něco v jejich zpětné vazbě?
Překvapilo mě, jak málo mám hejtů, i když se najdou není to tak hrozné, jak jsem se obávala. Od počátku jsem zaznamenala asi jen dva takové nepěkné komentáře, jelikož se snažím na každý komentář od diváka odpovědět, i to nakonec dopadlo dobře.
Ale zase nemám tolik odběratelů a s přibývajícími to většinou je horší, s tím se musí počítat.
Máte pocit, že se kolem kanálu začíná tvořit komunita?
To ano, komunitu máme pěknou a s některými sledujícími se znám i osobně a zase se těším, až je potkám na srazu hledačů, které jsou spíše na severu Čech. Je to ode mne kus cesty, ale jednou do roka i dvakrát se na ta setkání těším.
Stalo se Vám, že někdo díky Vašim videím začal s detektoringem? Vnímáte to jako určitou zodpovědnost vůči divákům?
Určitě by mě mrzelo je teď opustit a prostě jim žádné video už nenatočit, právě kvůli už té komunitě, co jsem si vybudovala. Myslím, že by mě chyběli i já jim.
Některé kanály, jsem ráda sledovala. Když pak ukončili tvorbu, jsem cítila takový smutek, protože mě bavilo je sledovat a to bych u sebe nechtěla.
Koho jsem určitě v dobrém slova smyslu dohnala k detekroringu a kdo si koupili detektor kovu, ti jsou z mého blízkého okolí a baví je to. Ještě mi nikdo nenadal. Ale stává se mi, že mi občas někdo na FB napíše a ptá se, co koupit chce radu či můj názor, to ráda pomohu.
Říkáte, že začátky nebyly jednoduché. Co byste dnes poradila někomu, kdo chce začít tvořit na YouTube, ale neví, kde začít?
Chce to hlavně trpělivost. Sledující nepřijdou po jednom nebo dvou videích – je to dlouhodobý proces. Důležité je vydržet, nevzdat se a mít jasnou vizi, co chcete divákům předat. Pomáhá si vybrat směr a držet se ho – ať už je to jako u mě detektoring, nebo třeba vaření či pečení. Zkrátka si najít své téma a jít si za ním.
Máte nějaké cíle nebo mety, které byste chtěla s kanálem dosáhnout? Nebo to necháváte spíš plynout a říkáte si, že čas ukáže?
Jeden cíl jsem si už splnila – točit videa jako holka. Sice ve videích nejsem moc vidět, ale myslím, že holek v tomto koníčku je málo. Tak snad mi kanál bude růst a přeji si, aby lidi tematicky bavil. Další cíl je- ráda bych se dopracovala k odběru alespoň 1000 diváků.
A na závěr – co byste si přála, aby si divák z Vašich videí odnesl? Je to napětí z objevování, klid přírody, nebo něco úplně jiného?
Přála bych si, aby si divák u mých videí hlavně odpočinul od shonu dnešního světa a na chvíli se přenesl do klidu přírody, i když sedí doma. Zároveň bych chtěla ukázat, že detektoring není jen romantické hledání pokladů, ale i fyzicky náročná práce – obzvlášť pro holku. To, co někdy vykope muž bez větší námahy, může být pro mě pořádná výzva. A právě o tom to je – nevzdat se, jít dál a mít radost z každého objevu.
Děkuji. Holka z paneláku
Děkujeme za rozhovor a vyslovujeme mnohé díky a podporu při další práci.
Za redakci Youtuberi.tv – Zdeněk Jindra
